NaTreku.cz

Nedokončený trek Sarek Express v národním parku Sarek

Pohoří, oblast / Stát

Skandinávské pohoří / Švédsko

Roční období

Léto

18. 07. - 23. 07. 2020

Náročnost

4 / 5

více o obtížnostech

Převýšení

↑ 974 m

↓ 856 m

Délka

44.8 km

6 dní

Nadmořská výška

max. 1055 m n.m.

min. 632 m n.m.

Turistická mapa národního parku Sarek

Výškový profil trasy

Nastoupané metry: 974 m
Sklesané metry: 856 m

Užitečné informace

  1. Fiskflyb AB je jedna ze společností provozující komerční vrtulníkové lety v této oblasti.

Užitečné informace

  1. Fiskflyb AB je jedna ze společností provozující komerční vrtulníkové lety v této oblasti.

6denní trek v národním parku Sarek v Laponsku

Nástupní místo

Na "okruh" Sarek express (60 km v parku za 4 dny plus rezervní den) jsme si vybrali Sitoälvsbron jako výchozí bod. Sitoälvsbron je most přes Sijddoädno s parkovištěm (bez možnosti dosáhnout veřejnou dopravou). Přestože je to jedno z nejbližších parkovišť od parku, je to pořád přes 20 km k jeho hranici a přes 30 km vzdušnou čarou k našemu výchozímu bodu poblíž Rinim. Pro překonání této vzdálenosti jsme si nakonec vybrali služby společnosti Fiskflyg AB. Přesně v 16 hodin přistál na odbočce na parkoviště vrtulník a o třicet minut později jsme dosedli na "heliport" (LZ Pastajok) v parku nedaleko Rinim. Než jsme přebalili bágly, stihl se vrtulník otočit ještě s dvěma Dány.
 

Popis treku

1. den

Vzhledem k pozdní denní době jsme neměli velké ambice, ale sluníčko a modrá obloha nás hnaly kupředu. To jsme ješte nevěděli, že jdeme do Mordoru. Pro horské říčky v Laponsku se používa ve Švédštině i Angličtině slovo jokk, které je sámského původu. Pastajok je zjednoduššený přepis názvu Lulep Basstajåhkå (jåhkå = jokk) a přistávácí placka je v jeho ústí do řeky Sijddoädno.

Jak je v okolí typické, jokky se často větví a zpravidla nejvíce v jejich ústí a proto jsme hned na začátek se prodírali vzrostlým březovým lesem a menšímy větvemi jokku. Po necelém kilometru jsem se dostali k většímu krajnímu rameni a museli poprvé z bot.

První brod byl výborný křest, minimální proud, délka zhruba 20-30 metrů s ledovou vodou do půlky lýtek. Pohoda! Od brodu jsme našplhali pár metrů od jokku a zamířili přímou čarou k údolí Basstavágge, které bylo vidět před námi. Společnost nám od začátku dělalo několik (čti asi stovka) komárů.

Nasadili jsme síťky, natřeli sámský repelent, nastříkali repelent ve spreji a šlo se dál a výš. V ústí údolí jsme si poprvé okusili, do čeho jsme se dobrovolně pustili. Překonáli jsme několik set metrů v kamenitém terénu s hustým 1 až 2 metry výsokým dřevinovým porostem. Naštestí jsme se drželi pěšiny a nakonec to bylo nijak těžké. Po šesti kilometrech jsme našli parádní rovné a travnaté místo na stan asi 30 metrů od jokku přímo na pěšině.
 

2. den

Už brzy po půlnoci začalo silně pršet, ale než jsme vstali (a že jsme si po 1 200 km a autě pořádně přispali) zase přestalo. Mraky sice byly hodně nízko, ale viditelnost byla dobrá. Sotva jsme zahřáli pohorky narazili jsme na další jokk. Aj! (čti dle libosti, ale aj to nebylo).

Po nočním slejváku bylo v jokku asi tolik vody, co bylo u heliportu v hlavním rameni. I když jsme zanedlouho našli místo, kde se voda dělila do třech menších proudů, stejně jsme vyměkli a netroufli si. Naštestí za nejbližší zatáčkou bylo vidět dál proti proudu, kde se údolí zúžovalo a po zimě tam zbyl sněhový most.

Po lehčím zátěžovém testu jsme přešli a po vrstevnici pokračovali dál. Toto dobrodružství nás stálo přes dvě hodiny. Než jsme se sešli s pěšinou, přešli jsme další větší jokk po sněhovém mostě, ale zbytek výstupu byl pohodový. V sedle na nás čekal další jokk, tentokrát první, před kterým varoval průvodce, haha!

Jokk jsme objevili zhruba půl kilometru pod ledovcem, ze kterého vytéká. V místě, kde jsme se odhodlali přejít, byl rozdělený do dvou větších ramen. Některé části břehu byly pod sněhem, což stěžovalo přiblížení i cestu ven. Nakonec s vodou zhruba po kolena a se silnějším proudem jsme bez větších problémů přešli.

Horní úsek cesty ze sedla ale už taková pohoda nebyla, sněhová pole se střádala se s kamennými a navíc začalo pořádně pršet. Na prvním travnatém place jsme postavili stan. Z planované trasy jsme ušli za celý den 6 kilometrů.
 

3. den

V noci nepřekvapivě dál pršelo, ale nad ránem zase přestalo. Zbylý usek údolím Basstavágge byl znovu na pohodu jen s několika krátkými kamenitými úseky. Dopředu jsme věděli, že nás čeká ještě jeden větší brod, který se nakonec ukázal být procházkou zmrzlým, ale růžovým sadem.

Od brodu jsme drželi výšku a začali se stáčet na jih. Následující úsek (Bielavárás) byl neskutečně podmáčený a nakonec jsme museli zvolit vyšší trasu. Zanedlouho jsme narazili na trasu horní Rapadalen a odbočili směrem po produ Ráhpaädno.

Naše ambice byla stanovat u jezera Snávvájávrre. Z mapy bylo vidět, že musíme klesnout a obejít skalní stěnu a zase nastoupat do Snávvávágge. Kilometr dlouhý traverz se nakonec ukázal být nejtechničtějším úsekem celého výletu.

Kombinace vegetace, kammených polí, potoků, bahna a suti s několika vyššímy schody, kde bylo zapotřebí obou rukou s dvaceti kilama na zádech nám dala zabrat. A v samotném závěru začalo pořádně pršet.

Po celkem 11 kilometrech jsme postavili stan. Večer na chvíli přestalo a měli jsme šanci si podiskutovat se sousedem - poslední dva dny pršelo a on čekal na lepší počasí.
 

4. den

Celá noc propršela a podle pana průvodce nás další den čekali 3-4 težké brody a o den později ten nejtěžší. Vzhledem k tomu, že jsme nepotkali nikoho, kdo by ty brody v posledních dnech prošel, rohodli jsme se otočit a zamířit na sever k přehradě Suorva, kde je autobusová zastávka.

Rozhodli jsme počkat na okno bez deště pro náš oblíbený traverz. Ráno přestalo pršet, ale než jsme sbalili stan, zase začalo. Po 4 hodinách se nám poštěstilo a nakonec celý úsek jsme zvládli bez deště. Ve stejném místě kde jsme pěšinu našli, jsme z ní zase sešli a vyrazili směrem na vyvýšený terén u jezera Bielejávrátja a k brodu přes jokk Bielajåhkå.

Ten byl nakonec pravděpodobně technicky nejnáročnější vzhledem k silnému proudu a spoustou velkých a kluzkých kamenů. Překvapivě nám nědělal žádné problémy. Běhěm několika minut jsme našli pěšinu k přehradě a pokrařovali směrem k jezeru Bierikjávrre. Když déšť zesílil, postavili jsme stan. Ušli jsme 6,5 km.
 

5. den

Podle nového plánu, toto byl poslední den v parku s dalšími dvěma dny k přehradě bez vetších lákadel. Tenčící zásoby suchého oblečení a klesající teploty nás dál demoralizvaly a nakonec jsme se dohodli pokusit se dovolat se a nechat se vyzvednout vrtulníkem. (Po třech dnech k přehradě by jsme museli počkat do dalšího dne na autobus a nějak se dostat 230 km k autu). Z mapy mobilního pokrytí (uložené před odjezdem) jsme vytušili naději, že na hranici parku by to mohlo vyjít.

Ráno opět bez deště, vyrazili jsme na 9 km dlouhou túru z parku. Podařilo se nám udržet na mistní poměry luxusní pěšině skoro celou dobu a po obědě jsme vyšlápli na hřeben nad hranicí parku. Messenger, Whatsapp, Gmail, všechno začlo pípat, ale dovolat se nám na prvních deset pokusů nepovedlo.

Až pod hřebenem za větrem se nám podařilo dovolat a domluvit se. Museli jsme ale dostat se ven ze sousedního Stora Sjöfallets nationalpark, což bylo dalších 8-9 km. První překážkou byl očekáváný velký jokk Vuojnesjågåsj - překročen výše v údolí v pohorkách. Poté jsme se vrátili o kus dolů k visutému mostu přes Guhkesvákkjåhkkå mezi Sarek a Stora Sjöfallets nationalpark a se staženým ocasem opustili Sarek - 7 km k LZ heliportu.

Pokračovali jsme po vrstevnici po úbočí Skanátjåhkkå. Znovu dle očekávání jsme objevili brod - překonán na boso. Celé odpoledne se zvedal vítr a když jsme se blížili k LZ začal stěžovat náš pohyb teréném.

Při prvním pokusu o přiblížení k LZ jsem se totálně ztratili v obrovském podmáčeném cosi. Nakonec nás kolem desáté večer uzemnil vítr, když moje "partner in crime" nedokázala efektivně vzdorovat poryvům větru. A to samozřejmě nemluvím o silném dešti.
 

6. den

Ráno se vítr i déšť zklidnili, tak jsme rychle všechno sbalili a během zhruba 40 minut probloudili poslední 1,5 km k LZ. Po asi půl hodině přiletěl vrtulník a za další půlhodinku jsme byli u auta a u suchých bot a suchého oblečení. LZ bylo nakonec vzdáleno pouze 12 km od přehrady, takže by jsme se pravděpodobně k přehradě dostali už ten samý den.

Ačkoli jsme nedosáhli cíle, dolního Rapadalen, celý trek byl obrovským zážitkem. Sarek je považován za poslední skutečně divokou a původní přírodní oblast v Evropě.
 

Náročnost

Náročnost treku je velice rozmanitá a je silně ovlivněná aktuálním ročním období a počasím v posledních dnech. Trasa není značená a jediná správná cesta neexistuje, většinou jsme se pohybovali po cestičkách vyšlapaných od zvěře, jindy volně v terénu.

V ideálním případě jsme se pohybovali po vyšlapané pešince široké 2-3 dm, jinak v kamených a sněhových polích, v podmáčené nebo husté vegetaci. Nejnáročnějsí byly brody, sněhové mosty a kilometr dlouhý traverz v exponovaném svahu v horním úseku Rapadalen.

Rychlost se pohybovala od 3 kilometrů za hodinu až ke dvou hodinám na přebrodění horské říčky. Většinu treku jsme absolvovali za mokra, hlavně lišejníky v kamenných polích jsou velice kluzké a vyžadují zvýšenou opatrnost. Nejnutnější výbava váží 18 a víc kilo. My jsme vzhledem k fotovýbavě měli 20+ kilo.
 

Vybavení na trek

Zakladem je větruodolný stan, třísezóní spacák, karimatka a vařič s plynem, veškeré jídlo i s rezervou, trekové hole, boty do hlubších brodů, goretex vršek, spodek, čepice, rukavice, větší lékarna, mapa, buzola, gps a náhradní prádlo a ponožky. Vybavení na nouzové opravy vybavení, repelent a síťka proti hmyzu se taky bude hodit.
 

Dostupnost vody

Na trek jsme vyrazili každý s litrovou lahví a prázdným třílitrovým camelbackem. Vodu jsme nakonec doplňovali pouze do lahví. Veškerá tekoucí voda na treku je pitná. Doporučuju prověřit, že se v nejbližším okolí nenacházejí žádné mršiny.
 

Možnosti přespání

V celém parku je prakticky nulové zázemí, proto stan je jedinou možností. Minimálně podél naší trasy, bylo vhodných míst ke stanování jako šafránu. V údolí Basstavágge lze najít slušná místa podél toku Alep a Lulep Basstajåhkå v nadmořské výšce pod 1 000 m n.m. Okolí Bielavalda a Bielavárásj bylo silně podmáčené.

Nějaké to místo by se určitě našlo podél pěšiny vedoucí horním Rapadalen. Na okraji Snávvávágge je místo pro několik stanů s vyhledem na dolní část toku Ráhpajåhkå a horní část Ráhpaädno (jedna řeka - dvě jména).

V bezprostředním okolí jezer Bielajávrátja a Bierikjávrre a dále na severo-východovýchod až k Vuojnesskádje je hojně vhodných míst. Nějaké pěkné místo by se určitě našlo i v okolí Guhkesvákkjåhkå. Dál ve směru k přehradě Suorva už to byla bída. Vzhledem k obtížně průchodnému terénu jsme postupovali výše a místo pro stan nakonec "vybral" sílící vítr.
 

Vrcholy

K naší smůle jsme na žádný vrchol nevystopili, i když jsem několik měli v plánu. První příležitost je Námmasj mezi LZ Pastajok a Rinim s výhledem na jezero Sitojaure. Basstavágge odděluje masiv Skårki a Ähpár a nabízí výhled na nejbližší vrcholy.

Sedlo v údolí se nachází v nadmořské výšce 1060 m n.m. Od ústí Alep Basstajåhkå lze vystoupit vrcholy Niklas Kam a Bierikbákte (oba přes 1 700 m.n.m.). Výstup a sestup ale zaberou jeden celý den. Z pěšiny horním Rapadalen je možné vidět vrcholy masivu Ålkatj, několik vrcholů masivu Sarek a Låddebákte (1537 m.n.m.).

Na poslední jmenovaný lze vystoupit ze severovýchodní části Snávvávágge a užít si nejlepší výhled na Rapaslet. Cílem našeho treku byl vrchol Skierffe (1179 m.n.m.) s fantastickým výhledem na ústí Ráhpaädno do jezera Láitaure. Bohužel. Kvůli počasí jsme na Snávvávágge otočili směrem na sever.
 

Nebezpečí

Hlavní nebezpečí je podle mého názoru absence jakéhokoli zázemí a chybějící pokrytí mobilní sítí v kombinaci s ostaními faktory. Nás nejvíce ovlivnilo počasí - dlouhodobý déšť, vítr, nízká teplota. To dále v kombinaci s nespoutanou krajinou předsavuje nebezpečí úrazu nebo pádu a může ztížit nebo i dočasně znemožnit překonání vodních toků. Hlavně podél řeky Ráhpaädno je možné narazit na medvědy, rosomáky, rysy a losy.
 

Jídlo

Dehydrované, dehydrované, dehydrované!

Naše zásoby na 7 dnů vážily 3,5 kg na osobu a základ tvořily norské Real Turmat, doma namíchané snídaně s vločkama, sušeným mlékem, ořechy a sučeným ovocem. Dále jsme nesli kuskus, těstoviny, luštěniny, sušenou zeleninu, kus pančety a beef jerky. No a samozřejmě trošku dobrot na zlepšení nálady!
 

Zajímavosti

Sarek nationalparken a Stora Sjöfallets nationalpark (a Padjelanta nationalpark) leží v Laponsku, které ja zapsáno na seznamu světového kulturního dědictví. Laponsko je jedno z posledních a dnes největší oblast na světě s starobylým způsobem života založeným na přesouvání dobytka (čti sobů). Tři Sámské vesnice využívají oblast Sarek nationalparken. V červenci byla většina dál směrem k Norsku. Více informací o parku např. na wiki.

Jokmokk je administrativní centrum pro celý okres a jedno z mála míst s rozsáhlejším zázemím. Pokud vyšetříte nějakou hodinku, doporučuju navštívit Ájtte, muzeum věnované Sámům a horám (90 SEK)  s restaurací nebízející místní speciality (300-400 SEK). Suvenýry se sámskou tematikou můžete koupit v obchodě Stoorstålka a labužníci ocení Vilt butiken se sobím, losím masem a spoustou dalších pochutin. 

Pro plánování a trekování používám průvodce a mapy od firmy Calazo. Mapy jsou zpravidla v měřítku 1:50 000 vytištěné na nepromokavý tyvek. Kvůli odlehlosti a rozmarům počasí doporučují vzít si s sebou kromě Sarek national park taky Kungsleden: Saltoluokta - Kvikkjokk (nebo Padjelantaleden pokud se budete pohybovat v západní části parku). Průvodce se jmenuje Fjällvandra i Sarek, bohužel je k dispozici pouze ve švédštině.

Vloženo: 03. 08. 2020
Autor:
Drapis
Profil autora