Přechod Orlí stezky - jedné z nejtěžších tras ve Vysokých Tatrách

Orla Perc na jeden zátah

Nástupní místo

Trek začínáme na placeném parkovišti Palenica Bialczanska. Cena byla v roce 2020 30 Zł za den parkování a 6 Zł vstup do doliny. Přijet můžete buď autem na parkoviště, nebo autobusem ze Zakopaneho.
 

Popis treku

9. 7. 2020 ve 21:30 jsem vyrazil z Ostravy za dobrodružstvím, které má jméno Orla Perc. Za tři hodiny jsem přijel na parkoviště Palenica Bialczanska, je to nástupní místo na většinu polských tatranských treků. Mimo Perce také na Rysy, Mořské oko a další treky. Jeden den parkování stojí 30 Zł. Ve 0:30 bylo na obrovském parkingu asi 15 aut. Budíček mám nastavený na 5:30. Na nic nečekám a jdu spát. Jsou tady celkem slušné toitoiky i s papírem, umývárku jsem neviděl nebo spíše nehledal.

Když jsem se ráno s budíkem probudil a vykoukl ven, tak mě překvapilo, že parkoviště už bylo z poloviny plné a to bylo půl šesté ráno. Z obavy, že bude na hřebenu přelidněno urychluju přípravy a v 5:40 se zařazuji do hada lidí, který vyráží vstříc horám. Vstup do parku stojí 6 Zł.

Nejdříve se jde po červené značce na příjemné asfaltce. Hned na startu jsou další toitoiky s odkazem, že další jsou za 40 minut. To mi nejdříve přišlo dost jako pěst na oko a nepřírodní, ale s přihlédnutím kolik je tady lidí, to je docela elegantní řešení. Navíc jsem za to byl i rád, když se ve mě nakumulovaly všechny ty startovní dojmy a výhledy ;).

Po půl hodině u pěkných vodopádů (Wodogrzmoty Mickiewicze) z asfaltky odbočuje zelená turistická značka a stoupá strmě do kopce. K jezeru Wielky Staw Polski udává rozcestník 2:30. Těsně pod jezery se dá jít buď strmě k chatě Chata PTTK v Doline Pięciu Stawów nebo pokračovat po zelené kolem vodopádu, který je docela famózní. Od jezera už je to do sedla Zawrat po modré 1:45.

Zatím to bylo docela v pohodě na zelené byly jen asi dvě strmější pasáže na začátku a na konci. Modrá pozvolně stoupá až se to potom zlomí do strmého stoupání do sedla Zawrat, pod sedlem jsem musel přejít i malé sněhové pole, ale bylo pěkně vyšlapané, takže žádný problém. Do sedla dorážím v 8:40, tedy po třech hodinách od startu, což je oproti oficiálnímu času 5:00 docela slušný kousek, ale je fakt, že v době po koronaviru jsem v životní formě ;)

Na nástup na Perc je to od parkingu 11 km a 1 200 výškových metrů. Měl jsem štěstí na počasí, kdy bylo azuro s pár mráčky, bez možnosti deště. Jediné, co chybělo, nebo spíše přebývalo, ke spokojenosti, byl docela ostrý vítr podle forecy měl 35 km/h, ale některé nárazy se mnou i díky těžkému batohu docela zacloumaly. Četl jsem nějaký report, kdy se vyráželo lanovkou ze Zakopaneho a potom po hřebenu přes horu Swinicu na nástup. To teď nejde, protože je stezka mezi Swinicou a Zawratem zavřená kvůli sesuvu, takže je dobré si před startem ověřit aktuální informace.

Kvůli větru měním kšiltovku za pletenou čepičku, aby mi jí to neodfouklo, jinak je celkem teplo stačí rolák a kraťasy. Měl jsem docela strach z množství lidí, protože o tom se zmiňovaly všechny reporty, co jsem četl. Moc mi nepomohl ani ranní pohled z auta na davy vyrážející z parkingu (to jsem ovšem nevěděl, že jdou hlavně na Rysy). Ale nahoře to docela šlo, tam se to docela rozptýlilo, a tak jsem předbíhal jen jednotlivé malé skupinky. Na Orlu Perc jsem nastupoval docela sám.

Trasa se hned zvedla a dala pocítit, jak bude probíhat další postup už při výstupu na Malý Kozí Vrch 2 228 m n. m. Po skoro po celé cestě jsou řetězy, někdy jsou i docela zbytečně, ale zase je tam i pár pěkných lezeckých úseků, kde by se nějaký ten řezítek hodil. Jinak řetezy jsou v dobré kondici a po cestě jsem se setkal asi jen s jedním ohnutým stupem, takže tady vše OK. Dokonce jsou na trase i dva nebo tři žebříky, ale ty jsou spíše na zlehčení. V první třetině není snad jediné rovné místo a pořád se chodí nebo spíše leze nahoru a dolů, kdy se slézá a vylézá jedno sedlo za druhým.

Největší převýšení čeká v Kozím sedle, kde Perc křižuje žlutá značka. V první třetině mezi Zawratem a Kozím Vrchem je Perc jednosměrná (to je důležité zohlednit při plánování!) Takže já jsem měl průchod docela plynulý. Sice jsem hned v prvním těžším sestupu narazil na nějakou Malgorzatu nebo Agnieszku 50+, která si potřebovala něco dokázat, ale celkově lze říct, že všichni Poláci mě hned, když jsem jim začal "dýchat na záda" pustili sami nebo když už mi to přišlo delší, tak stačilo poprosit a přepustili svoje místo. Takže tady k moc velkým časovým ztrátám nedocházelo.

Polákům je třeba přiznat, že to jsou dost sporťáci a i dobře vybavení. Skoro každý měl rukavice, ty jsou tady opravdu nutností. Větší půlka taky měla i přilbu, tu jsem neměl já a nakonec jsem toho i docela litoval. Já jsem si říkal, že bude zbytečná, když je to tady tak prochozené a je fakt, že na některých místech byly stupy a chyty úplně ohlazené, ale zase hlavně ke konci bylo i pár komínů, kde se spouštěla kamenná suť. Sice jsem nezažil žádnou rizikovou situaci, ale helma by asi přidala na pocitu bezpečí.

Neříkám, že je úplně nutná, zase těch míst je opravdu pár a tak když náhodou při příjezdu na parking zjistíte, že helmu nemáte, tak se pro ní domů vracet nemusíte, ale sichr je sichr. Co jsem ovšem tahal zbytečně, byl sedák, brzda a odsedka. Za celou dobu jsem potkal jen jednoho borce, co se jistil přes odsedku a je třeba si říct, že to minimálně dost zdržuje. Pokud už se někdo chce opravdu jistit, tak doporučuju větší karabinu. Ona zase ta Perc není tak exponovaná jako třeba Roháče, mám pocit, že pád většině řetězů by sice bolel, ale nebyl by fatální.

Náročnost stezky Orla Perc je především v její délce a nárokům na fyzickou připravenost, kdy se dost často používají ruce k tahání nahoru nebo sestupu dolů, za sebe můžu říct, že jsem druhý den dost cítil ramena. Na nejvyšší bod Kozí Vrch jsem se dostal po 1:15 od Zawratu. Je to prý nejvyšší bod v Polsku, který neleží na hranici, tak jsem čekal, že bude vrchol nějak spektakulárně označený, ale není tu nic, jen dva obyčejné a navíc posprejované kameny, takže tady docela zklamání. Na druhou stranu jsou tady parádní výhledy na celé Tatry a taky na celou Perc, jako ony byly výhledy už od rána pěkné, ale tady to bylo ještě o chloupek lepší.

Nahoře už bylo docela dost lidí, protože sem vede také černá značka od jezera, které jsem míjel při nástupu. Já tady dávám pauzu na sváču a pivko, to sedne akorát, takže za tu lehkou zátěž v batohu to stálo. Trasa po tomhle vrcholu kopíruje chvilku značku, která vede zespodu a je to zatím nejrovnější úsek asi půl kilometru dlouhý, tak akorát na to dostat to pivko z hlavy. Za vrcholem Buczynowa Strzaznica už ale začíná zase ta známá rutina, kdy se jde pořád nahoru a dolů. Tady je třeba si dát pozor, aby se neodbočilo na jiné značky, které sestupují do údolí. Ze zkušenosti vím, že je vždy nejlepší na těchto skalních hřebenovkách kopírovat, co nejpřesněji značení, rozuměj: chodit, co nejblíže značkám, protože ty pravděpodobně ukazují nejschůdnější cestu. Je fakt, že párkrát jsem si zanadával, že mohly být někde značky hustěji nebo lépe umístěné. Dokonce se mi stalo, že jsem viděl dvojici přede mnou, jak se vrhla skoro do převisu se zvoláním: to je bardzo spektakularne, a přitom za vedlejším šutrem pokračovaly nahoru řetězy.

Pod jedním žebříkem jsem čekal, až se borci přede mnou natočí a mohl tak aspoň omrknout zajímavý skalní útvar svislou jehlu, která se jakoby odloupává od skály, což je jeden z highlightů stezky. Tady se mi taky stalo jedno menší nedorozumění v navigaci, kdy jsem myslel, že stezka už končí na vršku Skrajny Granat a tak jsem dal do finiše skoro všechno. O to bylo větší překvapení po pohledu do mapy, že mě místo sestupu čekala ještě poslední třetina cesty. Tady už jsem trochu začal bojovat s tím jestli to není už přeci jen trochu monotónní pořád po řetězech nahoru a dolů. Možná ano, ale zase pomáhalo to, že každý ten úsek, sedlo, výlez nebo komín bylo úplně jiné, takže po každé to byl zcela nový zážitek. Ale je fakt, že to bylo docela dlouhé a tak zpětně, podle přibývající únavy mám pocit, že ke konci Orla Perc byla nějaká obtížnější a ty řetězy už dávaly nějak více zabrat.

Trochu jsem se obával i toho obousměrného provozu, ale zase v protisměru chodilo jen minimum lidí a vždy se dalo pěkně vyhnout. Když jsem došel nakonec do sedla Krzyzne, tak jsem akorát obejmul rozcestník a poplácal konec červené značky. Bylo 12:00, tedy 3:20 od nástupu v sedle Zawrat. Bylo to pěkné a náročné. V tu chvíli jsem byl rád, že jsem ten projekt mohl uskutečnit a přes všechny překážky to bylo super a stálo to za to! No teda, ještě zbývalo bezpečně se vrátit.

Pro sestup jsem zvolil cestu po žluté na sever kolem Červeného Stawu a přes Gesiu Sczyju zpátky na parking, abych nemusel jít tou stejnou cestou co nahoru. Teď už vím, že to byla chyba a že jednoduchost cestovaní prstem na mapě je někdy dost zrádná. Zpětně bych doporučil sestup zpátky k jezerům, jídlo a pivko na chatě a potom, kdyby byly ještě síla, tak zkusit přejít hřeben a dojít k Mořskému oku. Sestup byl nejdříve v pohodě, seběhl jsem k jezírku, tam si ochladil nohy, chvilku poležel a vyrazil dále.

Na žluté značce byl krásný chodník z velkých poskládaných kamenů. Jenže po odbočení na černou značku se chodník rapidně změnil na změť šutrů, kořenů, bahna a občas i brod přes potok, takže se postup dost zpomalil. Následujících pár kilometrů se potom začalo neskutečně táhnout. Tady mě navíc doběhla kombinace vedra, přímého slunce, 20 kiláků v nohách, gainu kolem 1800m a přítomnost posledních pár doušků vody v lahvi. Takže když jsem došel na dlouho vyhlížené rozcestí, které jsem měl pocit, že někdo ukradl a odnesl o několik kilometrů dál a asi šestkrát ho kontroloval v mapě, jak se nepřibližuje, tak jsem se tam na 30 minut svalil do trávy, pocucal si trochu té zbývající vody a dal si na to dvá hroznové cukry a doufal, že to zabere :)

Co se týče vody, tak jsem měl 2l v Camel bagu, pojistnou 0,75l lahev vody a Radka desítku. Zpětně můžu říct, že to vyšlo akorát, sice bych asi zvládl vypít ještě tak minimálně litr, ale na přežití v ještě docela komfortní zóně to stačilo. Měl jsem možnost se ještě napít a nabrat si v potůčku, ale to nebylo úplně nutné. Kdybych se rozhodl na sestup na druhou stranu k chatě, tak by to byla určitě úplně jiná písnička. Po vynuceném refreshi jsem sice musel ještě vyjít pár výškových metrů na poslední vrchol, ale zase se odnikud objevil úplně upravený chodník a jelikož je Gesia Sczyja, asi nějaké atraktivní místo, tak se tam trousily oběma směry docela velké kvanta lidí. Mě už jenom potom zbývalo seběhnout nějaké 3km a 500 výškových na parkoviště. Okolo 15:30 už jsem seděl na parkingu a vyloženě hasil žízeň jedním točeným Žiwiecem, vzhledem k okolnostem asi jedno z nejlepších pivek, co jsem pil, a že jich mám už vypitých docela dost :) Celý trek zabral něco okolo 10-ti hodin. Mapy.cz ukazují délku 25,4 km a zisk převýšení okolo 1 800 m. Je fakt, že jsem byl po korona pauze v docela dobré fyzické kondici a za celý den mě předběhli jen dva běžci, které jsem stejně dohnal ve stoupáku, takže pro normální smrtelníky, bych počítal s časem cca. +3 hodiny.
 

Náročnost

Jedná se o hodně fyzický náročný trek. 4,2 km lezení po řetězech na hřebeni. Nutná velmi dobrá fyzička - náročnost Orly Perc je zejména v její délce. Dlouhý nástup i sestup - celé minimálně 12 hodin. Trasa vede ve vysokohorském terénu. Samotná Orla Perc je asi ze 70 % jištěnařetězy s několika žebříky. Najde se zde i několik zajímavých lezeckých pasáží bez řetězů.

Pro zkušené horaly bez závratě není jištění nutné. V červenci 2020 jsme měli jen dvě malá sněhové políčka, bez nutnosti nesmeků nebo maček. Nejstrmějším místem je asi Kozí sedlo. Potom jsou strmé pasáže ke konci stezky, kdy je kvůli vyšší únavě nutné dávat o to větší pozor.
 

Dostupnost vody

Na celý přechod Orlí stezky nám stačilo 2,75 litru vody + 1 pivo na osobu. Při nástupu a sestupu je možnost jít kolem horské Chaty PTTK v Doline Pięciu Stawów. Při sestupu na sever je možné asi nabrat z potoka.
 

Možnosti přespání

Přespal jsem na parkovišti v autě. Možností přespání kolem Zakopaného je hodně, stačí si projít booking.com.  

Vrcholy

Na trase zdoláte asi 11 vrcholů během stezky na Orla Perc: Malý Kozí vrch 2 228 m n. m., Zamarła Turnia 2 179 m n. m., Kozie Czuby 2 266 m n. m., Kozí vrch 2 291 m n. m., Bučinová strážnica 2 242 m n. m., Zadni Granat 2 240 m n. m., Pośredni Granat 2 234 m n. m., Skrajny Granat 2 225 m n. m., Orlia bašta 2 175 m n. m., Veľká Bučinová 2 184 m n. m., Malá Bučinová veža 2 125 m n. m. Po celou dobu na stezce jsou skvělé výhledy na Vysoké Tatry.  
 

Nebezpečí

Na trase nepotkáte žádná nebezpečná zvířata (kromě lidí :). Díky tomu, že jde o docela dlouhou jednodenní túru, je důležité správně plánovat pitný režim, aby vám voda vydržela až do konce. Celý trek plánujte pouze za dobrého počasí - největším nebezpečím zde může být počasí, kdy by vás na exponovaném hřebeni potkal déšť nebo bouřka.

V zimě bych tuto trasu vůbec nedoporučoval. Nebezpečné úseky jsou na hřebeni, kde jsou jak řetězy tak železné kramle. Osoby se závratí by na tuto trasu vůbec neměly nastupovat. Méně zkušení mohou využít jištění s ferratovým sedem a helmou, zkušenější si poradí bez toho. Helma a rukavice jsou na této trase určitě vítány - zpříjemní postup po hřebení s mnoha řetězy a žebříky.  
 

Jídlo

Jídlo na celý den jsem řešil pouze svačinou, párečky, energy tyčinkami, hroznovým cukrem, pivem, ráno snídaně. Jídlo lze koupit v horské chatě u jezera - Chata PTTK v Doline Pięciu Stawów.  
 

Zajímavosti

Zajímavé je, že jak jsem byl ráno nadržený na trek, tak nástup mi zabral 3 hodiny a setup trval 3:30, a to byl ještě o něco kratší. Tak si každý může udělat obrázek, jak je to nahoře náročné. Samotný odjezd z parkingu byl taky docela dobrodružný. Protože nejenže celé obrovské parkoviště bylo beznadějně plné, ale i příjezdová cesta a všechny parkoviště, co jsem viděl do 10km byly taky úplně plné a to byl pátek. Proto je dobré, si příjezd pečlivě naplánovat, protože podle toho, co jsem viděl, se už tak kolem sedmé ráno, tady nevejde ani motorka navíc. Prý se to dá ještě nějak rezervovat online. Navíc tady byla fronta kyvadlových autobusů, které lifrovaly turisty do Zakopaného, tady fungoval stádní efekt, nahnat dovnitř naplnit a další a tak to bylo furt dokola. Polská doprava a infrastruktura mi taky dala pořádně zabrat, hned po odbočení na hlavní cestu jsem se dostal do kolony, kterou vedl traktor vezoucí koně a jel ohromujících 20km/h, což v kombinaci se serpentýnami, udělalo pořádný špunt.

Cestou než jsem se dostal na dálnici u Žiwiece, tak jsem napočítal podobných traktorů asi 20. V 19:00 konečně příjezd do Ostravy po 22 hodinách je projekt Orla Perc ukončen. Zpětně si říkám, že to bylo super a stálo to za to. Hlavně kvůli fyzické náročnosti to byl dobrý trénink. Taky výhledy byly super. Počasí vyšlo a až na ten vítr, bylo skoro bezvadné. Lidí taky nahoře nebylo zase tak moc, takže se to obešlo téměř bez pocitů hořkosti, že se musí na někoho čekat. Co mě trochu zklamalo byl návrat, ale to byla zase moje chyba, příště je třeba zvolit spíše pohodlnější přístup než dobrodružnější:) Neříkám, že bych to chtěl chodit každý rok, ale třeba se sem ještě někdy podívám.

Když to srovnám třeba s Roháčemi, tak ty mě bavily trochu více svojí nebezpečností, tady je to taková velká "nebezpečná" opičí dráha. Má to přeci jen dlouhý nástup a sestup. Ideálně postup by asi byl přespat na chatě u Przedniho Stawu a vyrazit to zdolat ráno a pak jen seběhnout dolů. Samotná Orla Perc je dlouhá tak akorát a tak rozmanitá, že musí bavit, ale je třeba mít natrénováno, nějaké ty zkušenosti a hlavně to dobře naplánovat, vždyť štěstí přeje připraveným. Horám Zdar!